Na dresu nosí pravidelně 25, ale v reprezentaci juniorek obléká 66.

Změna jí nevadí a bere už druhé číslo jako vlastní. Titánka Ema Vodičková odcestovala spolu s výběrem trenéra Petra Mindžaka do italského Staranzana, kde hájí české barvy na mistrovství Evropy juniorek.

 

Jak náročný pro tebe byl Pražský softballový týden, kde jste nakonec získaly stříbrné medaile?

„Nebýt dlouhých prodlev mezi zápasy, bylo to lepší, ale i tak to byl méně náročný turnaj. Pro náš juniorský tým šlo o přípravu na blížící se ME v Itálii. Hlavním úkolem bylo se sehrát, což se nám myslím podařilo a odměnou nám byla stříbrná medaile, která nás potěšila, i když chyběl kousek na vrchol.“

 

Krátce před ME jsi utrpěla zranění na pravé ruce, co se stalo?

„Během závěrečné přípravy v Havlíčkově Brodě jsem si poranila prst během jednoho z tréninků a musela do nemocnice. Lékaři naštěstí nepotvrdili vážnější zranění. Sice jsem již nezasáhla do zbylých zápasů, ale do prvního souboje na Evropě budu připravená. Před odjezdem jsem si zkusila pár příhozů a prst je v pořádku.“

 

Za poslední rok to bude tvé druhé ME, těšíš se do Itálie?

„Těším se moc. Být součástí takové akce je úžasné, navíc s tak skvělým týmem, který odcestoval do Itálie. Vytvořily jsme super kolektiv. A pocit reprezentovat Českou republiku ve sportu, který miluješ? K nezaplacení!“

 

V reprezentaci používáte na signály speciální tabulky, jak ti vyhovuje udávání pokynů pomocí čísel?

„Přiznám se, že tabulky se signály mi vždy vyhovovaly. Na Tempu je sice nepoužíváme, ale setkala jsem se s nimi ve Storms, kde jsem dříve hostovala, takže jsem na tabulky zvyklá a neztrácím se v nich.“

 

Jaké jsou tvé cíle pro ME, ať už osobní nebo týmové?

„Myslím hlavně na týmové cíle a ty máme letos nejvyšší: chceme medaili!“